V napjatém očekávání vysoce hodnocené podívané (ČSFD 73%) jsem si pustil film Já, legenda. Po slibném začátku, kdy divák bloumá spolu s jediným hrdinou vylidněným Manhattanem a postupně se dozvídá, co strašného se vlastně stalo, se film rozjede...

...bohužel z kopce a skončí v totálních sračkách. To, co je ze začátku zajímavé, začíná po chvíli nudit, nakousnuté nápady nejsou dotaženy do konce a závěr je úplné fiasko. To když se ve filmu vylíhnou dvě nové postavy, které by ve filmem předkládaných reáliích neměly přežít ani 5 minut (děti mezi zombíky?), aby zachránily svět a světe div se, ono se jim to povede. Nejen že je to nevěrohodné, ale navíc je to i nelogické a hlavně hloupé a laciné.

Film mohl být opravdovou bombou, kdyby se nesnížil k laciným klišé, která opravdu nebyla zapotřebí, protože námět sám dává velmi mnoho prostoru pro kreativitu a kdyby se jó chtělo, mohlo se povést vytvořit uvěřitelný, silný příběh se šťastným koncem. Jenomže to dá moc práce, jednodušší je dobrý nápad rovnou zabít a chrstnout na plátno kýbl recyklovaných sraček, které se natočily za posledních přibližně padesát let. Já nevím jak vy, ale já nemusím vidět v každém filmu to samé, co už jsem viděl stokrát před tím. Je to jen další šlápnutí do hovna nebo mi něco zásadního uniklo?

PS: tak opravdu mi něco uniklo... totiž konec, se kterým byl film původně natočen. Ten totiž nabízí otevřený konec a příslib, že "nakousnuté" nápady nezůstanou nedokončeny. To sice nic nemění na tom, že 3/4 filmu jsou pořád jen známé sračky (jak z nějakého nejlevnějšího splatterpunku), ale film má alespoň hlavu a patu. Bohužel nějaký zmrd rozhodl, že se musí konec filmu natočit podle amerického gusta a tak se zasloužil o to, že se z Legendy stal zvratek a jeho shlédnutí šlápnutím do hovna.