Toho dne se probudil s podivným pocitem a toto zdání ho provázelo i po celou dobu, kdy se postupně probíral z ospalé otupělosti k úplnému probuzení.

Ačkoli ranní rituál všedního dne spočívající v návštěvě oné místnosti, hygienické očistě a lehké snídaně proběhl stějně jako každé jiné všední ráno, stále měl vtíravý pocit, že něco je trochu jinak. Teprve když ho ubíjející cesta do práce definitivně probudila, uvědomil si, že ač vše probíhá úplně stějně jako kdy jindy, jeho tělo ho neposlouchá. Nebo alespoň ne úplně tak, jak by mělo.

Rychle si promnul ruce. Bylo to úplně normální. Nicméně vtíravý pocit ho neopouštěl. Tu si také uvědomil, o čem se mu v noci zdálo. Vstoupil do mě Posel, řekl si v duchu.

"Ano, vstoupil jsem do tebe," ozvalo se mu v hlavě. Překvapením zamrkal a instinktivně zatřásl hlavou, jako by chtěl z hlavy to podivné sdělení vytřepat. Co to bylo? Kdo to byl? Pomyslel si napůl zděšeně.

"Já, Posel Stvořitele. Jsem tu s tebou a potřebuji tvou pomoc," ozvalo se mu zcela zřetelně v hlavě. Polekaně se rozhlédl kolem sebe. Ne, okolo něj se nic nezměnilo. Nikdo jiný nejevil známky toho, že by "rozhovor v jeho hlavě" slyšel. Obklopoval ho dav lhostejných tváří, které dumaly nad svými vlastními problémy. Jeho polekaný výraz v obličeji byl všem přítomným ukradený.

Přidal do kroku, jako by chtěl podivnému hlasu uniknout. Po chvíli se uklidnil, rychlá chůze mu rozproudila krev, zrychlila dech a pročistila hlavu. Než dorazil na místo, hlas se již neozval, ale teprve až nával práce mu dal na "problém" zapomenout.

Posel Stvořitele poprvé zažíval pocit naprosté odloučenosti od svých bližních, ačkoli to nebylo poprvé, co od nich byl odloučen. Tentokrát však věděl, že je to na dlouho a že se po celou dobu odloučení bude muset spoléhat jen a jen na sebe. Zároveň si uvědomoval závažnost úkolu, kterým byl pověřen a kdyby toho byl schopen, byl by velmi nervózní. S tělem hostitele už se stačil zevrubně seznámit a nenápadně, aby hostitele nevyplašil, začal zkoušet, nakolik už se s nim i sžil. Na svůj úděl byl předem pečlivě připraven po té, co byl vybrán jako nejvhodnější kandidát pro tento úkol. Proto to pro něho nebylo to příliš těžké, ale bylo to jiné. Co naplat, originál homo sapiens u nich při tréninku neměli.

Ve chvílích, kdy hostitel chytal lelky, si jen tak mimoděk promnul bradu, nebo se podrbal. Později si troufl i na složitější úkony, kdy hostitele přiměl, aby se postavil a srovnal si nohavice a přitáhl pásek. Pak ho posadil a pásek zase povolil. Nebo mu přehodil nohu přez nohu. Když už si byl jist, že dokáže hostitelem libovolně manipulovat, tak ho oslovil podruhé. Tentokrát důrazně a nekompromisně.

Homo sapiens se zděšeně chytil za hlavu. Blázním! Úplně jsem zcvoknul, pomyslel si. "Neblázníš. Podívej se na své ruce," řekl Posel Stvořitele. Ačkoli nechtěl, ruce mu připluly před obličej. "To jsou tvé ruce, ale teď jsou i mé. Budeme je potřebovat. Čeká nás velmi důležitý úkol," řekl Posel Stvořitele a vysvětlil mu své poslání na Zemi.